Zase se pomalu blíží výročí srpnové invaze roku 1968. Pomalounku ubývá těch, kteří jí prožili jako dospělí. Dospělí, třicátníci, byli tehdy moji rodiče. Máma vždycky vzpomínala, jak šla do práce, kterou měla v Praze 2 v Ječné ulici. V hlase si jí vždycky chvěl otisk strachu, když říkala, jak míjela na ,,Karláku“ ruský tank a mířila na ní jeho hlaveň. Odstonala pak ten strach, strávila celý podzim 1968 v nemocnici a pak doma s problémem na srdci.

Následovaly podpisy ,,souhlasu“ se vstupem vojsk. Oba rodiče shodně prožívali vynucený podpis jako nesnesitelný a obzvlášť otec se dlouhodobě zmítal ve velikých pocitech viny a nesmíření se. Jenže se báli. Nechtěli přijít o práci a skončit někde v kotelně, nechtěli být buzerováni státní mocí, nechtěli, abych já jako jejich jediná dcera měla zavřený přístup ke studování.

A moje vzpomínky tehdy velmi malé holčičky jsou ale dodnes překvapivě jasné. Stojím v naší ulici, ze které byl výhled na rudenskou ,,hlavní“ ( dříve Suvorovova, pak od roku 1989 Masarykova ). Vedle mě je o něco starší sousedka Věrka, která už chodila do školy . Díváme se, jak se směrem ku Praze valí po hlavní silnici nekonečný proud tanků. A Věrka , protože už to umí, počítá ,,sto deset, sto patnáct, sto dvacet ( tanků )…“

Po mnoha a mnoha letech jsem v rámci výcviku metody One Brain na tenhle obraz narazila při jednom mém odblokování. A tehdy ze mě vyletěly nepopsatelné obrovské emoce, nové a nové přílivy pláče a pocitu veliké sžíravé bolesti. Ani se mi to samotné nechtělo tehdy věřit, jak silně se dny invaze otiskly do našich duší a citů, i když jsme byly malé děti.

Přestože jsem tu velkou bolest už zpracovala, stačí jedenkrát za rok sledovat film Pelíšky a když Jiří Kodet na konci filmu v noci na 21.8. zoufale hraje na klavíru naší hymnu a pak se ptá dcery Jindřišky, jak se rusky řeknou ,,hajzlové“, mám stejně vždycky slzy v očích.

Přemýšlím, co se stalo, že mám potřebu to sem vypsat. Možná, že máme takovou dobu, že se zpochybňuje a relativizuje kdeco. Takže ano, opravdu se to stalo, opravdu jsme to zažili, opravdu byly překročeny hranice naší země i každého z nás, opravdu to bylo pro nás i naší zemi příšerné a nesmírně těžké. Nezapomínejme.

Táta by měl dneska narozeniny. Bylo by mu 88 let. Vždycky v tenhle čas pomyslím na to, že tu ještě ,,mohl být“. A pak okamžitě vnitřně dodám:,,No ne, nemohl. Kdyby byl mohl, tak tu ještě pobyl.“ Jenže táta odešel v létě 2009. V celoživotní nábožné úctě k medicíně odcházel s užíváním 19 léků denně ve víře, že dělá to nejlepší pro své zdraví, ale jeho tělo prostě už tenhle chemický průplach přestalo dávat…

Vždycky v červnu vyvstane ten pocit z jeho narozenin, atmosféra dlouhých dnů, vůně pivoněk a jasmínu. To je ale jen moje romantická představa. Reálně můj táta prožíval pokaždé měsíc červen jako akutní stav senné rýmy, kýchal a smrkal, kudy chodil. Úplně bujaré ty oslavy narozenin vždycky nebyly.

Když na něj myslím, cítím v sobě směs posmutnělého pocitu z chybění jeho existence v mém životě a nepochopitelnost toho, že už NIKDE na světě není. Že už neuslyším jeho vtípky, jeho neuvěřitelně barvité a nezapomenutelné používání slov a vět, že už nebude mít odpovědi na všechny mé otázky. Že už si ho prostě jen pamatuji.

Jsem prvorozená a jediná dcera se vším, co to ve vztahu k otci nese. Ano, byl to pro mě Bůh. Neuvěřitelně chytrý, pohotový, noblesní, společenský, vtipný, stále duchem mladý, milující život, tanec, přírodu, pohyb v ní. Taky bez diskusí výborný organizátor, rozhodný. Když mi bylo něco mezi třemi a čtyřmi roky, prohlásila jsem před rodinou pevně:,, Až budu velká, tak si tatínka vezmu!“. A smích těch velkých se mě tehdy naprosto nedotkl, nebylo totiž o čem pochybovat.

Nicméně, ve svém dětském a dcerovském okouzlení a fascinaci mým úžasným tatínkem, jsem příliš nerozuměla těm jiným polohám v jeho projevu . Jako správný Blíženec, byl dva v jednom. Takže někdy tam byly děsivé depresivní propady, obrovský hněv, ukřivděnost, žárlivost, hroucení se, strach z nemocí a především z bolesti.Tam byla jeho Achillova pata. Už jako 8 letý měl ledvinovou koliku a ledvinové kameny ho trápily celý život v docela pravidelných intervalech.

Postupně jsem se dostala do pasti, která se mnou byla v dospělosti v partnerských vztazích. Zažité úchvatné naladění s ním, porozumění si se slovy i beze slov, pocit, že jsem v jeho očích jeho princezna, to bylo prostě báječné. A potom, bez varování, tam, kde ještě před chvílí bylo milo, laskavo a citlivo, se najednou otevřela zabíjející černá díra lhostejnosti, nezájmu, sarkasmu, hněvu, zla. A tak se tou mojí pastí se stala zoufalá nutkavá touha po tom prvním blaženém splynutí s tatínkem a hrůza z toho, že to zmizí a že tam znovu a zase nevyhnutelně přijde ta celé tělo i duši zachvacující bolest. Z nebe do pekla ve vteřině. Stala jsem se potenciální žebračkou zoufale bažící po jeho citu, vlídnosti a přijetí. V křeči, aby se tatínek nerozzlobil. Abych mu dělala jen radost. Abych dokázala způsobit, že bude zase spokojený, šťastný a pak tím pádem ke mně milý a laskavý.

A bylo to se mnou ještě hooodně dlouho v mé dospělosti. Pochopitelně jsem to celé zopakovala v mém prvním velkém vztahu. A přes všechnu práci na sobě, ozvěny paniky ze ztráty kontaktu a naladění na sebe ve vztahu, se občas připomenou. Jen teď už vím, ,,že to mám“ a že se sama mohu zklidnit, už mě to dávno nesráží na kolena a do dřívějšího zoufalství a pocitu marnosti ze vztahů s muži.

Teď taky vím, že táta byl jen člověk. Že za 2.světové války byl malý kluk a celé to prožil. Že dospíval v šílených 50.tých létech. Že se moc trápil v minulém režimu kvůli všemu, co ten pokřivený a prolhaný svět komunistické společnosti nesl. Dokázal odolat a nikdy nevstoupil do komunistické strany ( Díky, tati ! ) .

Teď vím, že táta nebyl Bůh. Ale vím že určitě dělal, co mohl. A že dělal opravdu to nejlepší, co mohl.

A jsem v hluboké vděčnosti za všechno, co mi předal. V mé mysli a srdci je to pořád ten milovaný charismatický člověk, táta, první muž mého života.

Tati, děkuji, ať jsi kdekoliv.

Tahle otázka už padla mnohokrát. Klienty to často zajímá. Setkají se se mnou, s mým přístupem, jemným ( věřím, že ano) vedením k nim samým. A vrtá jim to hlavou. ,,Jak se to stane, že někdo dělá takovou práci? Jak se to stane, že tohle umí a že vnímá tolik souvislostí o mně, i to, co sám/sama o sobě nevím? Co to je za ženskou?“

Dnes jsem měla moc pěkné setkání s klientem. A kromě zpracování toho, s čím přišel, jako se svým tématem, to bylo i nesmírně milé a pohodové setkání s člověkem jiskřivého intelektu, radostnosti a zvídavosti. Není to tak úplně vždy, ale když jsme udělali společně tečku za pracovní částí, navázalo moc pěkné povídání. A přišla ta výše zmíněná otázka:,,A jak jste se k tomuhle dostala? “ V krátkosti jsem mu odpověděla. A když už jsem se rozhodla, že začnu zase občas psát, tak mi to přišlo jako dobré téma pro zahajovací článek.

Takže jak to bylo? Velmi dlouho, možná už okolo dvaceti let, jsem pociťovala nejasnost mého směrování, značnou frustraci z mého ,,správného klasického“ vzdělání a obrovskou nechuť chodit v budoucnu jen ,,do práce“, protože tak se to přece dělá, tak to dělají všichni. Určitě mi bylo jasné, že tohle tedy ne, že rozhodně nechci dělat to, co dělají všichni. To bylo sice pěkné , ale chyběla ta druhá část – cože tedy dělat chci. A to bohužel v té době byla jen jakási mlhavá myšlenka v hlavě, bez jasných kontur, bez konkrétního nasměrování. Prostě nic, žádný zážeh, mlha.

Naštěstí pak přišel čas rodiny a dětí a to byla tak skvělá smysluplná práce, že jsem své profesní obavy úplně odhodila a ponořila se do bytí s mými dětmi. Bylo to úplně báječné. Děti – dcera a syn, mezi nimi 3 roky, byly tak inspirující, okouzlující, nádherné, úchvatné bytosti! Svět s nimi byl tak barevný! Každý den něco nového. Být u toho, jak rostou, a být u jejich objevů a rozvoje bylo to nejlepší, co jsem do té doby zažila. Nebyl žádný impuls spěchat do nudné práce, když tahle byla z těch nejvíce vzrušujících.

Čas ale nezastavíš, rostly rostly a začala jsem opět pociťovat neodbytný vnitřní tlak. Už mě nebudou potřebovat tak moc, co propána dál???

Sice jsem skvěle přepnula na děti a jejich svět, ale dost jsem vytěsňovala podvědomé pocity a obavy, že na mě stejně jednou dojde. A cítila jsem hluboko v sobě podivné a často i hodně bolestné pohyby mé duše. Jenže jsem s tím neuměla moc pracovat. Prostě mi bylo občas hodně divně, řekla bych i přímo mizerně, zevnitř. Teď to zpětně nazývám tak, že moje duše se tlačila ven , jak jen to šlo. Možná na mě i řvala.

Život posílá své posly do cesty. A tak první pecka přišla asi v devětadvaceti skrze setkání s léčitelem. Položil mi ruce na hlavu a cítila jsem vlny energie valící se mým mozkem. Tři dny pak byly jako v tranzu. Zajímavé. Ale pořád jen konzument.

Pak návštěva mé známé u mě doma, já v dost hrozné bolesti po vytržení zubu. Ona povídá:,, Chceš Reiki? “ Já :,, Coo???“ A ona:,,No nic, jen Ti sem dám ruce. Vidíš, už to teče.“ Přišla úleva. zajímavé, hm. Nadále jen konzument.

Moje duše je hodně silné víry a vytrvalosti, že to se mnou a s mým odmítáním sebe samé vydržela.“Byla jsem v naprostém popření toho, že by taková setkání a impulsy měly cokoliv společného se mnou.

Byly další. V novém domě, děti věčně nemocné. Kamarádkou doporučený pán přišel se svými virgulemi a procházel domem. Virgule mu poskakovaly v rukách, ukazoval, kde máme jaké ,,zóny “ a co s tím máme dělat, kde spát, kde nespat. Přikyvovala jsem, všechno vykonala do puntíku. Dále jen konzument.

Věřím, že podělení se o mou dřívější tupost, bude inspirací pro všechny, kdo pochybují, že by bylo možné být někým jiným, než společensky průměrným občanem a zaměstnancem.

Pak přišly synovy alergie a začínající astma. To mě znepokojovalo velice a rozhodla jsem se, že nechci jen tupě následovat medicínský přístup ( nechoďte ven za větrného a slunečného počasí, nevětrejte peřiny venku, kupte čističku vzduchu, pouze omyvatelné povrchy… Atd atd. Grrrrr!!!! Někdo se tu zbláznil???) To mě opravdu už dost naštvalo, nechtěla jsem, aby mé dítě pořád jen denně užívalo léky a mělo s sebou do školy potřeby pro případ dušnosti. Do prkýnka, když byl zdravý a není, tak to přece něco způsobilo, ne? To se nějak musí zase napravit ne ? Starost o dítě začala způsobovat praskání mé vnitřní zabedněnosti a snahy popřít sama sebe. Ptáte se, proč takové popírání? No přece STRACH. Obrovský strach z toho, co jsem nechtěla ani tušit. Že jsem uvnitř jaká jsem, že mám na tomhle světě dělat opravdu něco ,,jiného“. A že mě asi nepřijmou mí rodiče, rodina, společnost. Teď se tomu směju, ale dříve s tou úzkostí byl život docela těžký a sevřený.

A do cesty mi přišla Kineziologie One Brain. Dvě, tehdy nepochopitelná, sezení pro mého syna. Jeho astma i alergie byly pryč. Zyrteky a dýchadla jsem dala to tašky a odnesla do sklepa. Po roce jsem to vyhodila.

Když to bylo dobré pro něj, zkusím něco i pro sebe, napadlo mě tenkrát. Vyzkoušela jsem sezení, nadále s pro mě nepochopitelným postupem – paní mi hýbe rukama, něco říká, kouká na tabuli na zdi, pak mi drží hlavu a já tam brečím a brečím. OBROVSKÁ ÚLEVA. Pamatuji si pocit vygumovaného tranzu cestou domů a neskutečné zklidnění v celém těle. Ale pozor, ještě stále jen konzument!

A pak onemocněla dcera. A bylo to opravdu moc zlé. To nebyl jen nějaký malý symptom, šlo opravdu o život. Jako máma jsem byla v šoku, nepopsatelném stresu. Denně pobyt s ní v nemocnici, okolo další těžce nemocné děti. Opakované hospitalizace, během jedné byla dcera na odchodu z tohoto světa. Ale nakonec přecejenom přišla z druhého břehu zpátky sem.

Nicméně, mně bylo z toho všeho zle, příšerně zle.Takže znovu sezení u kinezioložky. Uvolnění, úleva. A pozor. Tady se to stalo. Při závěru sezení jsem dostala do ruky symbol, který se jmenuje Kruh s tečkou. A ten říká :,,Jsi ten bod uprostřed a okolo je Univerzum. Ale také, pokud se dívá někdo na Tebe, tak on je ta tečka, a Ty jsi ten kruh- Univerzum.“ Zjednodušeně – nejde se vykroutit z toho, že každý z nás je součástíí Celku, ať už si toho je vědom, anebo ne, ani když to tak zarytě popírá, tak, jako jsem to sama před sebou popírala já.

A tam přišla ta myšlenka. Vidím to dodnes úplně zřetelně. Bod obratu v mém životě. Paní drží mojí hlavu a já mám zavřené oči. Ten symbol se mnou nějak pohnul. A tak si pomalounku, nevěřícně, s pocitem šílené troufalosti, sama sobě vnitřně šeptám otázku a zároveň odpověď:,, Že -bych -tedy- třeba- JÁ- dělala -něco, jako- tahle- paní????“

Do měsíce jsem byla na prvním bloku studia metody One Brain. A pak už mě nikdo a nic nezastavil. Bylo to skvělé. Jeden odblok za druhým, pro mě i pro mé kolegy a kolegyně. Vyplakali jsem tam společně kbelíky slz. Víc a víc sama sebou. Míň a míň strachu. Tolik poznání o sobě, o životě, o našich možnostech! O tom, že život nemusí být o zaťatých zubech a trpném vydržení bolesti. Že může být takový, jaký člověk touží mít. Že se opravdu můžeme sami uzdravovat. Zlepšovat své schopnosti, dovednosti, rozvíjet kreativitu. Přestat se bát. WOW! Bylo to skvělé. Pro mě a samozřejmě i pro mou rodinu, pro děti.

Stalo se konečně to, co se mělo stát. Probudila jsem se. Přestala jsem se bát sama sebe a své domnělé ,,divnosti“.Moje duše už na mě nemusela tlačit, ale naopak ze spojení s ní jsem začala čerpat ze svého pramene.

Vystudovala jsem pak do úrovně terapeuta a následovaly výcviky pro lektorování. Chtěla jsem to předat, ať to umí hodně lidí, ať se mají taky takhle skvěle sami se sebou!

Už je to dlouho – přes dvacet let. Potkala jsem mnoho klientů i studentů, vyslechla tisíce příběhů. Naučila jsem se mnoho dalších zajímavých postupů a dělím se o svá poznání s těmi, kteří o to stojí.

Je to skvělé. Naplněné, pravdivé, odvážné. Každé setkání mě pořád udivuje. Život je nekonečně pestrý, jen si to dovolit vidět.

Ještě nemám hotovo, věřím, že mám před sebou ještě kus práce, a tak se těším na další roky plné lidských osudů a příběhů. 🙂

Před několika lety jsem psala průběžně jakési glosy související s aktuálními prožitky s klienty, na mých seminářích, ale i zajímavosti z mého pozorování života okolo mě. Pak došlo, jak to tak bývá, k veliké poruše ve fungování webu a mé, pochopitelně nezálohované, glosy se ztratily kdesi v neznámém vzdáleném propadlišti webových dat a souborů ( alespoň si tak nějak prostor, kde mizí soubory, jako propadliště- pohřebiště představuji).

V poslední době cítím jakési nutkání a skoro bych řekla ,,ťukání “ myšlenek odkudsi shůry na mou hlavu, že je třeba zase začít psát, sdílet. Že je prostě na čase. Tím, že se sem s tímto takto otvírám a veřejně oznamuji vůli k písemnému projevu, sama sebe vháním ( ha ha ) do toho, že už jaksi nevycouvám a že si na psaní čas a prostor průběžně najdu. A žádné výmluvy.

A tak chci věřit, a doufám v to, že mé sdílení bude pro někoho inspirací, či příležitostí k zamyšlení, anebo prostě zajímavým čtením.

Tak mi drazí přátelé držte palce :-).