1968

Zase se pomalu blíží výročí srpnové invaze roku 1968. Pomalounku ubývá těch, kteří jí prožili jako dospělí. Dospělí, třicátníci, byli tehdy moji rodiče. Máma vždycky vzpomínala, jak šla do práce, kterou měla v Praze 2 v Ječné ulici. V hlase si jí vždycky chvěl otisk strachu, když říkala, jak míjela na ,,Karláku“ ruský tank a mířila na ní jeho hlaveň. Odstonala pak ten strach, strávila celý podzim 1968 v nemocnici a pak doma s problémem na srdci.

Následovaly podpisy ,,souhlasu“ se vstupem vojsk. Oba rodiče shodně prožívali vynucený podpis jako nesnesitelný a obzvlášť otec se dlouhodobě zmítal ve velikých pocitech viny a nesmíření se. Jenže se báli. Nechtěli přijít o práci a skončit někde v kotelně, nechtěli být buzerováni státní mocí, nechtěli, abych já jako jejich jediná dcera měla zavřený přístup ke studování.

A moje vzpomínky tehdy velmi malé holčičky jsou ale dodnes překvapivě jasné. Stojím v naší ulici, ze které byl výhled na rudenskou ,,hlavní“ ( dříve Suvorovova, pak od roku 1989 Masarykova ). Vedle mě je o něco starší sousedka Věrka, která už chodila do školy . Díváme se, jak se směrem ku Praze valí po hlavní silnici nekonečný proud tanků. A Věrka , protože už to umí, počítá ,,sto deset, sto patnáct, sto dvacet ( tanků )…“

Po mnoha a mnoha letech jsem v rámci výcviku metody One Brain na tenhle obraz narazila při jednom mém odblokování. A tehdy ze mě vyletěly nepopsatelné obrovské emoce, nové a nové přílivy pláče a pocitu veliké sžíravé bolesti. Ani se mi to samotné nechtělo tehdy věřit, jak silně se dny invaze otiskly do našich duší a citů, i když jsme byly malé děti.

Přestože jsem tu velkou bolest už zpracovala, stačí jedenkrát za rok sledovat film Pelíšky a když Jiří Kodet na konci filmu v noci na 21.8. zoufale hraje na klavíru naší hymnu a pak se ptá dcery Jindřišky, jak se rusky řeknou ,,hajzlové“, mám stejně vždycky slzy v očích.

Přemýšlím, co se stalo, že mám potřebu to sem vypsat. Možná, že máme takovou dobu, že se zpochybňuje a relativizuje kdeco. Takže ano, opravdu se to stalo, opravdu jsme to zažili, opravdu byly překročeny hranice naší země i každého z nás, opravdu to bylo pro nás i naší zemi příšerné a nesmírně těžké. Nezapomínejme.