Táta by měl dneska narozeniny. Bylo by mu 88 let. Vždycky v tenhle čas pomyslím na to, že tu ještě ,,mohl být“. A pak okamžitě vnitřně dodám:,,No ne, nemohl. Kdyby byl mohl, tak tu ještě pobyl.“ Jenže táta odešel v létě 2009. V celoživotní nábožné úctě k medicíně odcházel s užíváním 19 léků denně ve víře, že dělá to nejlepší pro své zdraví, ale jeho tělo prostě už tenhle chemický průplach přestalo dávat…

Vždycky v červnu vyvstane ten pocit z jeho narozenin, atmosféra dlouhých dnů, vůně pivoněk a jasmínu. To je ale jen moje romantická představa. Reálně můj táta prožíval pokaždé měsíc červen jako akutní stav senné rýmy, kýchal a smrkal, kudy chodil. Úplně bujaré ty oslavy narozenin vždycky nebyly.

Když na něj myslím, cítím v sobě směs posmutnělého pocitu z chybění jeho existence v mém životě a nepochopitelnost toho, že už NIKDE na světě není. Že už neuslyším jeho vtípky, jeho neuvěřitelně barvité a nezapomenutelné používání slov a vět, že už nebude mít odpovědi na všechny mé otázky. Že už si ho prostě jen pamatuji.

Jsem prvorozená a jediná dcera se vším, co to ve vztahu k otci nese. Ano, byl to pro mě Bůh. Neuvěřitelně chytrý, pohotový, noblesní, společenský, vtipný, stále duchem mladý, milující život, tanec, přírodu, pohyb v ní. Taky bez diskusí výborný organizátor, rozhodný. Když mi bylo něco mezi třemi a čtyřmi roky, prohlásila jsem před rodinou pevně:,, Až budu velká, tak si tatínka vezmu!“. A smích těch velkých se mě tehdy naprosto nedotkl, nebylo totiž o čem pochybovat.

Nicméně, ve svém dětském a dcerovském okouzlení a fascinaci mým úžasným tatínkem, jsem příliš nerozuměla těm jiným polohám v jeho projevu . Jako správný Blíženec, byl dva v jednom. Takže někdy tam byly děsivé depresivní propady, obrovský hněv, ukřivděnost, žárlivost, hroucení se, strach z nemocí a především z bolesti.Tam byla jeho Achillova pata. Už jako 8 letý měl ledvinovou koliku a ledvinové kameny ho trápily celý život v docela pravidelných intervalech.

Postupně jsem se dostala do pasti, která se mnou byla v dospělosti v partnerských vztazích. Zažité úchvatné naladění s ním, porozumění si se slovy i beze slov, pocit, že jsem v jeho očích jeho princezna, to bylo prostě báječné. A potom, bez varování, tam, kde ještě před chvílí bylo milo, laskavo a citlivo, se najednou otevřela zabíjející černá díra lhostejnosti, nezájmu, sarkasmu, hněvu, zla. A tak se tou mojí pastí se stala zoufalá nutkavá touha po tom prvním blaženém splynutí s tatínkem a hrůza z toho, že to zmizí a že tam znovu a zase nevyhnutelně přijde ta celé tělo i duši zachvacující bolest. Z nebe do pekla ve vteřině. Stala jsem se potenciální žebračkou zoufale bažící po jeho citu, vlídnosti a přijetí. V křeči, aby se tatínek nerozzlobil. Abych mu dělala jen radost. Abych dokázala způsobit, že bude zase spokojený, šťastný a pak tím pádem ke mně milý a laskavý.

A bylo to se mnou ještě hooodně dlouho v mé dospělosti. Pochopitelně jsem to celé zopakovala v mém prvním velkém vztahu. A přes všechnu práci na sobě, ozvěny paniky ze ztráty kontaktu a naladění na sebe ve vztahu, se občas připomenou. Jen teď už vím, ,,že to mám“ a že se sama mohu zklidnit, už mě to dávno nesráží na kolena a do dřívějšího zoufalství a pocitu marnosti ze vztahů s muži.

Teď taky vím, že táta byl jen člověk. Že za 2.světové války byl malý kluk a celé to prožil. Že dospíval v šílených 50.tých létech. Že se moc trápil v minulém režimu kvůli všemu, co ten pokřivený a prolhaný svět komunistické společnosti nesl. Dokázal odolat a nikdy nevstoupil do komunistické strany ( Díky, tati ! ) .

Teď vím, že táta nebyl Bůh. Ale vím že určitě dělal, co mohl. A že dělal opravdu to nejlepší, co mohl.

A jsem v hluboké vděčnosti za všechno, co mi předal. V mé mysli a srdci je to pořád ten milovaný charismatický člověk, táta, první muž mého života.

Tati, děkuji, ať jsi kdekoliv.